Základní dělení pneumatik je na letní a zimní, ale lze je rozdělit i do dalších podskupin. Spojením vlastností letních a zimních pneumatik vznikly pneumatiky univerzální (celoroční), které jsou tak jistým kompromisem a provoz v extrémním zimním či letním počasí není pro ně ideální. Jsou tak určeny pro méně náročné uživatele. Z konstrukčního hlediska je dnes naprostá většina používaných pneumatik radiálních. Tyto pneumatiky se objevily již koncem čtyřicátých let minulého století, ale trvalo téměř dvacet let než se prosadily.
Diagonální pneumatiky se přestaly vyrábět až sedmdesátých letech, někde dokonce později. Podle maximální rychlosti vozidla, na kterou jsou pneumatiky zkonstruovány, jsou stanoveny jejich rychlostní kategorie. Poměrem výšky k šířce se dělí pneumatiky na standardní s poměrem 65 až 80 procent a nízkoprofilové s běžným poměrem 30 až 35 procent. Desény jsou pak směrově orientované a asymetrické. Vedle toho existuje navíc dělení na “černé” a “zelené” pneumatiky, které se od sebe odlišují valivými vlastnostmi, což má za následek nižší spotřebu u “zelených” pneumatik. Základním materiálem pro výrobu pneumatik je kaučuk, který tvoří až 38 procent.
Asi 30 procent připadá na plnidla, jako jsou saze, silika (podle podílu siliky se pneumatiky dělí na “černé” a “zelené”), sloučeniny uhlíku a křída. Výztuhy (ocelové pletivo, vlákna z rayonu a nylonu) tvoří 16 procent, deseti procenty jsou zastoupeny změkčovadla (oleje a pryskyřice) a čtyřmi procenty chemikálie pro vulkanizaci. Zbytek tvoří chemikálie pro ochranu před stárnutím a ostatní suroviny. Konstrukce pneumatik má běhoun s desénem, nárazník, ocelový a textilní kord, bočnice a patky s výztužným patním lanem.